Auto.cz: Grand Prix Bugatti Zlín 2014

Víte, jak letos vypadala „předehra“ populární soutěže Barum Czech Rallye? Ve Zlíně se konal čtvrtý ročník Grand Prix Bugatti Zlín 2014. Náš redaktor byl přímo na místě. Předválečné vozy Velkých cen mají ke Zlínu blízko. Vždyť pro Baťu pracovala světově proslulá závodnice na bugatkách Eliška Junková a jeho továrna v nedalekých Otrokovicích vyvinula i speciální pneumatiky pro speciály Grand Prix. Zahraniční jezdci zvučných jmen k nim zpočátku neměli důvěru, ale brzy se na Masarykově okruhu přesvědčili o opaku a začali je používat. Ale to už je přes osmdesát let.

Mimochodem několikasetkusovou sérii speciálního obutí na historické bugatky Otrokovičtí vyrobili i docela nedávno, na zakázku pro místního sběratele historických vozidel Ladislava Samohýla. V jeho dílnách totiž vzniká unikátní série Nostalgic Edition, k nerozeznání od vzoru v rohu dílny: originálu nejslavnější formule z Molsheimu, Bugatti typu 35 z poloviny 20. let.

Samotná pneumatikárna už dávno patří Continentalu, ale tradiční značka Barum (složenina ze jmen znárodněných podniků Baťa + Rubena + Matador) stále žije. Mimo jiné v názvu Barum Czech Rallye, která se letos konala již po čtyřiačtyřicáté.

Ještě před páteční speciálkou mezi bývalými Baťovými továrními budovami se před davy správně naladěných fanoušků prohnalo několik historických skvostů, účastníků čtvrtého ročníku Grand Prix Bugatti Zlín. Zájemci si je mohli v klidu prohlédnout v parku městského zámku, kde nechyběla ani stoletá hasičská laurinka s kapelou v patřičných mundúrech.

Zdařilou akci uspořádal zmíněný Ladislav Samohýl se synem Martinem, „na place“ se otáčel tým vedený obětavými manželi Pavlínou a Jiřím Valachovými.

Asi největší pozornost budilo devět originálů předválečných Bugatti z České republiky i zahraničí. Kromě už zmíněného atmosférického dvoulitru typu 35 na původních úzkých (a notně patinovaných) pneumatikách jsme obdivovali ještě tréninkovou zmenšeninu, čtyřválcovou patnáctistovku Bugatti 37. Další osmiválcové typy s charakteristickým tříventilovým rozvodem OHC reprezentovala čtveřice „čtyřicítek“, lišících se svými karoseriemi od závodních přes sportovní po cestovní, dále jedna „třiačtyřicítka“ Rakušana Gradische nebo krásný roadster v dvojbarevném provedení, karosovaný italským studiem Zagato: s tím přijel Maďar Kisapati.

Model Bugatti 44 v charakteristické bleděmodré barvě si vyzkoušel náš přední kardiochirurg profesor Jan Pirk z pražského IKEMu. Musíme uznat, že má pro stroj cit a po trati jej vedl zkušeně, bez skřípotu nesynchronizované čtyřstupňové převodovky. Jak už to tak bývá, daleko větší pozornost diváků vzbudila jiná celebrita, herec a mim Bolek Polívka. Bývá tu k vidění pravidelně, ostatně z Vizovic je to do Zlína co by kamenem dohodil. Kolonu veteránů vedl z „kačeny“, hasičského valníku Tatra 805. Stál vedle řidiče a z kruhového otvoru ve střeše kynul kloboukem davům. Pak usedl na místo spolujezdce do řadového osmiválce Alfa Romeo 8C a v zatáčkám se snažil vzbudit zdání, že se otevřené karoserie drží jen tak ležérně.

Po úvodním představení se divákům, shromážděným kolem trati, byly veterány rozděleny do dvou skupin. Jako první sešlápli plyn k podlaze majitelé sportovních vozidel, z nichž nás nejvíce zaujala překrásná Hispano Suiza H6B uherskohradišťského restaurátora Ladislava Nováka. Ten má „na svědomí“ několik podobných skvostů a hned večer po akci prý vyrážel do Francie, kde měl slíbené díly na vysněnou Bugatti 57. Sekundovala mu řada dalších vozů včetně laurinek z doby před první světovou válkou. Pochopitelně jsme nemohli přehlédnout ani Škodu Popular Roadster z Četnických humoresek, s níž jsme nedávno sami najezdili 4500 km po Velké Británii.

Druhou kategorii, předvádějící výrazně dynamičtější styl jízdy, kromě již zmíněných bugatek a alfy romeo ovládli skuteční srdcaři, manželé Markéta a Stanislav Profeldovi. Svůj šestiválec SS 100 z roku 1938, první typ značky nesoucí přízvisko Jaguar, předvedli v plné parádě a tempu. Mimochodem stovka v typovém označení prozrazuje největší dosažitelnou rychlost v mílích, odpovídající zhruba 160 km/h.

I když se chvílemi jelo opravdu svižně, nešlo o závod a pro všechny účastníky byly připraveny shodné věnce na památku. Nebylo tu poražených a radost nezkalily ani defekty některých strojů. Mimochodem spíše mladších ročníků. Obecně platí, že historické stroje nutně potřebují pravidelně projíždět. Třeba jen pár kilometrů týdně. Jakmile je na delší dobu odstavíte, čekají vás při oživování leckdy dost nepříjemné problémy.

Text: Zdeněk Vacek, Foto: autor