Zlínský.deník.cz: Alois Samohýl – Za 65 let jsem prodal jsem 170 tisíc automobilů

Zlín – /ROZHOVOR, FOTOGALERIE, VIDEO/ – Nekorunovaný král automobilového byznysu. Podnikatel, který před čtyřmi desetiletími začal od nuly a vybudoval velkou firmu, jejíž renomé prorazilo daleko za hranice České republiky.

19 fotografií v galerii ›

Snímek zachycuje unikátní soukromou sbírku automobilových a motocyklových veteránů bývalého závodníka a dnes prodejce vozů Aloise Samohýla na snímku se závodním speciálem Laurin Klement z roku 1908. | Foto: DENÍK/Matej Slávik

Milovník veteránů, závodů, obchodník tělem i duší a zlínský patriot. To vše je jednaosmdesátiletý Alois Samohýl. Malý, prošedivělý muž, jehož jméno se stalo synonymem úspěchu. On sám však říká, že za svůj podnikatelský úspěch vděčí z velké části své ženě Lidušce, která jej v těžkých obdobích života neúnavně podporovala.

Jak dlouho už prodáváte auta?
Až se to bojím říct – 2. června to bude 65 let, co dělám se škodovkou.

To je celá řádka let. Dokážete spočítat, kolik jste za tu dobu prodal automobilů?
Tuto otázku dostávám poměrně často, takže to vím přesně. Je to 170 tisíc aut. Svého času jsem ve Zlíně prodával 11 000 vozidel ročně.

To vypadá, že máte byznys v genech. Pocházíte z podnikatelské rodiny?
Tak se to říct nedá. Můj otec pracoval u Bati jako takzvaný výrobák, ale hodně dobře placený výrobák. A maminka, ta uměla peníze, které otec vydělal, zdatně rozmnožit.

Takže odtud pochází váš obchodní talent. Ale maminka asi neobchodovala s automobily, že?
To ne, ona se věnovala obchodu s nemovitostmi. Dokázala koupit dům nebo pole a obratem ruky jej se ziskem prodat. Takže obchodní talent mám skutečně po ní.

Jak jste se dostal do někdejšího Gottwaldova?
V šedesátých letech jsem působil v tehdejší Mototechně v Uherském Hradišti. To byl dobrý podnik, jenom od škodovky jsme už tehdy brali pět miliard. V Gottwaldově jsem se podílel na vybudování autosalonu. Problém byl, že tady působil nepříliš schopný vedoucí, tak si mne jednoho krásného dne zavolal ředitel a řekl mi, že když jsem to tady zřídil, tak se mám postarat, aby se tu taky prodávala auta. Přešel jsem tedy do Gottwaldova.

A podařilo se?
Ano. Zvedl jsem prodej z 52 kusů na 2120 ročně.

Jak jste to dokázal?
Reklamou a dobrým jednáním, začal jsem prodávat nákladní vozy, ale třeba také ojeté automobily, ale nejvíce bylo nových automobilů značky Škoda.

Dnes řídíte firmu se skvělým renomé spolu se svým synem Ladislavem. Ale kolem aut se pohybuje i váš druhý syn a také vnuk, že?
Oba mí synové vystudovali vysokou školu. Ladislav, který jde v mých šlépějích, se pyšní dvěma tituly, je právník a inženýr. Oba podnikají a mám z nich velkou radost. Petr se dokonce stal čtyřikrát mistrem republiky v automobilových závodech, byl i mistrem Německa. Můj třiadvacetiletý vnuk řídí náš podnik Honda a.s. v Praze.

Prý jste ale nutil své syny nejenom ke studiím, jak je to u rodičů obvyklé, ale také jste trval na tom, aby se vyučili v oboru…
Kluci mi někdy až trochu vyčítali, že jim vnucuji dělnické povolání. Ano, chtěl jsem, aby oba byli vyučení, aby uměli dělat rukama. Každý odpracovali dva roky na linkách v Mladé Boleslavi. Dělali třeba motory nebo převodovky. Vzpomínám, jak Laďa dostal výplatu za první měsíc asi 3630 korun za dvě směny, pak mi doslova tloukl výplatním sáčkem o hlavu. Říkal jsem mu, ať mzdu reklamuje. Oni mu prý řekli, že peníze nepotřebuje, protože tatínek jich má dost.

To jste si vzal inspiraci z vlastního mládí?
Já jsem se jako kluk strašně nadřel, svoje rodiče jsem někdy skoro proklínal. Jako čtvrťák, bydleli jsme tehdy v Březolupech, kde jsem makal každý den. Měli jsme totiž dost velké hospodářství. Pamatuji si, jak jsem musel denně vytáhnout káru na strmý kopec, nasekat tři nůše jeteliny nebo kopřiv pro zvířata.

Odtud tedy pramení vaše neutuchající pracovitost. Kdy jste skončil s aktivním prodáváním aut?
Skončil? Já jsem nikdy neskončil. Mám jedenaosmdesát let a ještě dneska si prodám i patnáct automobilů měsíčně.

Je rozdíl mezi podnikáním v době před třiceti léty a dnes?
Velký. Dříve vládla v podnikatelském světě větší serióznost. Podali jste si ruku a vše platilo. Dnes si musíte dávat pozor, aby vás někdo nepodvedl. Lze se spolehnout jen na kamarády. Doby byly různé. Ale ať byla doba jakákoliv, já jsem nikdy v životě nikoho nefízloval ani neudával. Na tom si zakládám.

Jste jeden z podnikatelských symbolů. Máte radu, kterou byste začínajícím byznysmenům dal?
Podnikatel nesmí nikdy lhát a nesmí okrádat zákazníky. Kdybych měl mladým podnikatelům dát dobrou radu do začátku, tak je jednoznačná: „Sliby, které dáváte, musíte vždycky splnit.“ Musíte se k chudému zákazníkovi chovat jako k tomu bohatému.

Máte také unikátní muzeum veteránů. Kolik je tam kousků?
Máme 160 vozů. Laurinek a škodovek je 40, ale máme také 9 vozů Bugatti, 7 Alfa Romeo a máme i 44 mercedesů, z toho 5 kompresorových. Ve sbírce je kolem 100 motocyklů a z toho 11 řemenových z počátku století.

Máte ve sbírce také nějakou raritu?
Máme automobil, v kterém jel Karl Herman Frank zkontrolovat vypálení Lidic. Je to překrásné auto, osmiválec. Máme tady i Benz Parcifal. K tomu se váže taková historka. Němci postavili za čtyři miliardy korun muzeum a píšou, že bohužel Benz Parcifal z roku 1902 je u Samohýla a ten jim ho nechce prodat…

Vaše auta se objevila i ve filmech…
Ano, ve filmech Na západní frontě klid a ve snímcích o Indianu Jonesovi, ale také ve filmu Slovenské národní povstání a Četnických humoreskách. Když jsme točili na Slovensku, tak jsem měl v terénu 20 vozů denně. Já jsem totiž byl první, kdo začal půjčovat auta filmovému průmyslu. Podařilo se nám vyplnit díru na trhu a vydělat si tím docela pěkné peníze. Dobře se tím dalo živit. Já měl třeba skupinu wehrmacht – najal jsem lidi, dostali německé uniformy a točilo se.

Veterány také opravujete, je to tak?
Máme renovační dílnu v Otrokovicích. Vyrábíme motory i převodovky a mnoho dalších součástí. Děláme spoustu dílů na modely Bugatti 35, to jsou ta auta, na nichž vyhrála legendární závodnice Eliška Junková Targa Florio v roce 1928.

Který je váš nejoblíbenější vůz?
To je jasná volba – bílá laurinka, kterou mám na obraze v podniku. Jel jsem s ní spoustu závodů, přejeli jsme spolu Alpy. A právě v ní jsem jel s Junkovou na Sicílii Monte Carlo.

Vy sám jste také závodil?
Jel jsem třeba Monte Carlo, Targa Florio, vyhrál jsem závod ve Švédsku a mnohé další.

A kdy jste naposledy jel nějaký závod?
Předloni jsem závodil na letišti směrem na Luhačovice. A nebyl jsem na tom tak špatně. Byl jsem asi v polovině. Já mám prostě potěšení z jízdy.

Sledujete dnešní závody? Máte favority?
Jasně, že sleduji. Budu-li mluvit o Formuli 1, tak dobrý je Hamilton, ale má špatnou vlastnost – jde těžce zkrotit. Ale ted, když nastoupil Schumacher, tak patří mezi favority. Letos to bude těžká bitva, Mercedes udělal nový vůz a Ferrari má také nový vůz.

Jakým autem jezdíte vy?
Mám Škodu Fabii. Je to automat. Mám špatné nohy a právě ten automat je paráda. S fabií se všude dostanu. Když tomu lidově řečeno trochu šlápnu, tak lidé mi nechtějí věřit, že je to fabie.

Kdo je Alois Samohýl?

• narozen 9. 1. 1929 ve Zlíně
• s ženou Ludmilou má dva syny – Petra a Ladislava, oba podnikají
• pochází ze tří sourozenců, nyní má stejný počet vnoučat
• po násilném uzavření gymnázia gestapem se vyučil automechanikem
• od roku 1949 do roku 1971 zaměstnán v podniku Autopraga Mototechna Hradiště, kde pracoval 22 let a 1 měsíc
• byl prodavačem, pojišťoval vozy a krátce působil jako autodopravce
• v roce 2001 získal ocenění Podnikatel tisíciletí
• 45 měsíců sloužil u černých baronů v Podbořanech a Karlových Varech, udělal i tam velkou pracovní kariéru

Autor: Martin Nevyjel
Zdroj: zlinsky.denik.cz