Eliška Junková: Má vzpomínka je bugatti
V roce 1921 si udělala řidičák, aby se tak zařadila mezi několik málo žen, které jej u nás měly. Uplynulo jen pět let a jako první žena na světě vyhrála mezinárodní automobilový závod. Eliška Junková svého času patřila mezi nejvýznamnější sportovce a špičku ve svém oboru. Ke svým začátkům a cestě na vrchol se vrátila v memoárech Má vzpomínka je bugatti.
Vzpomínkovou knihu napsala Eliška Junková už v roce 1972. Věnovala se v ní především prvním krůčkům, které ji vedly až na piedestal, z něhož ji nesesadila ani ztráta sil a schopností. Kariéru totiž ukončila dobrovolně v závěru dvacátých let kvůli tragické nehodě, která připravila jejího manžela, také závodníka, o život. Eliška Junková mnohdy velmi pečlivě líčí přípravu na závody, jejich zákulisí i vztahy, které mezi závodníky a členy týmu panovaly. Nepřímo se tak dotýká vykreslení dané doby, konkrétně tedy dvacátých let minulého století. Junková díky svým sportovním aktivitám a úspěchům mohla poznat život mimo republiku, porovnávat a dát tak „našim“ dvacátým letům jinou perspektivu. Z každé kapitoly jde vycítit, jak moc houževnatá, stále však pokorná, Junková byla. Pracovitost, ale i nadšení ji neopouštělo, ačkoliv život bez překážek ji rozhodně nečekal.
Po odchodu ze sportu přišla do gumárenského průmyslu firmy Baťa, následně pak pracovala po zestátnění pod hlavičkou Barum. Další a další kapitoly jejího života se však postupně z podrobného líčení vytrácejí. Na memoárech se nepochybně silně podepsala doba, v níž vyšly.
Má vzpomínka je bugatti však vyšla znovu v roce 2016, s notně rozšířeným textem. O ten se postaral adoptivní syn Vladimír. Nabídl pohled na Elišku Junkovou nejen z jiného úhlu pohledu, ale především poskytl obraz její druhé poloviny života.
Při čtení, respektive poslechu může bez znalosti kontextu obsahová skladba překvapit: vše jde velmi systematicky krok po kroku dopředu, aby pak závěrečná třetina nabídla jiného vypravěče a opustila snahu o chronologičnost. Důležitější zde bylo zasazení života a osobnosti Junkové do doby, a to prostřednictvím nejrůznějších témat, například nemožnosti vycestovat za hranice. Nutno přiznat, že ani komentář syna Vladimíra, ani samotný text Elišky Junkové nevykazuje přílišnou literární zručnost. U Elišky Junkové je podstatný popis událostí, obrazotvorné stylistické řemeslo zde nemá místo. Na straně druhé takový text lze velmi dobře akceptovat – je autentický, čistý, ukazuje jakým způsobem sama velká závodnice uvažovala. V tomto případě má audioverze knihy o to větší význam. Načtení totiž posiluje onen pocit, že k nám Junková promlouvá a my jsme ti, kteří tiše sedí u kávy a poslouchají. Možná by takové kouzlo nevyšlo, kdyby se četby nezhostila režisérka Jitka Škápíková a herečka Hana Maciuchová. Už dlouho jsem při poslechu neměl tak příjemný pocit, že za hlasem neslyším konkrétního herce/interpreta, nýbrž samotného hrdinu, vypravěče.
Jaromír Dulava je v tomto směru o něco odtažitější, ale to zejména proto, že ze samého začátku měl roli pouze jakéhosi doprovodu – četl názvy kapitol či dílčích úseků textů. Jakmile však dostane svůj vlastní prostor (komentář syna Vladimíra), funguje jeho přístup velmi dobře. Klade důraz na fakta, přesto z něj lze vycítit osobní zúčastněnost.
K vydařenosti této audioknihy si můžete přičíst nejen hudební stopy (muzika Jaroslava Ježka či variace na ni), ale také rozkládací přebal CD. Obsahuje i dobové fotografie, především však je graficky velmi dobře zpracovaný. Působí retro i moderně zároveň.
